Falešná skromnost

Při pozorování své malé neteře jsem si uvědomila, jak je dětský svět na rozdíl od toho našeho jednoduchý a nekomplikovaný.

Vlastně mi to došlo ve chvíli, kdy mi maminka vyprávěla, jak nabídla malé tříleté Rozárce řízek, a dala jí vybrat z plného talíře.

Okamžitě prý sáhla po tom největším. 

„Jak je mazaná!“ okomentovala tuto situaci sama maminka.

Když by to samé udělal někdo dospělý, jistě by si ostatní pomysleli: „To je ale hamta!“

Minimálně by ho odsoudili za to, že mu nebylo hloupé vybrat si ten největší…

A proč vlastně ne?????

Kdo nám vetkl to přesvědčení, že si nemáme brát z talíře ten největší kousek, a máme ho nechat ostatním?

Kdo nám podsunul tu myšlenku, že se to nesluší? Že to není vhodné?

Kdo nás mystifikoval tím, že pokud to uděláme, budou na nás ostatní špatně nahlížet?

Zkuste dát malému dítěti cokoliv vybrat, a vybere si to, co opravdu chce. Ne, co očekávají druzí, že by si mělo vybrat.

Je v tom přirozenost, nevinnost a krása vlastní hodnoty sama sebe…

„Mám se rád, a chci si dopřát to nejlepší, co je mi v životě nabízeno!“

Je to jistá demonstrace: „Vím, co chci!“ „Vím, co je pro mne dobré, co si zasloužím…“

Proč by to mělo býti jinak?

Postupně, v ještě útlém a naivním věku, přestáváme být autentičtí a začínáme přebírat názory a vzorce lidí kolem nás.

Lidí, kterým věříme, že ví, jak mají věci ve skutečnosti být. 

Co když opravdu něco děláme špatně a nechováme se správně?!

Jsou přece starší a moudřejší, musí to vědět…

Navíc jsou to nejbližší lidé, které máme, kteří nás mají rádi a myslí to s námi jistě nejlépe! 

Máme k nim maximální důvěru…

Příště již nesáhneme po tom největším řízku, protože nám maminka vysvětlí, že se to nedělá.

Dokonce se chvíli můžeme cítit špatně, protože tohle, jak nám je sděleno, dělají jenom „špatně vychované děti“!!!

A tak jsme postupně manipulativně nenápadně dotlačeni k přijetí jakési falešné skromnosti, že nám vše stačí.

Že nám stačí ten nejmenší lehce připálený řízek, i když nám oči nejprve sklouznou k tomu největšímu.

Uvědomujeme si, jak by na nás bylo pohlíženo, a co by si o nás lidé pomysleli. A my se nechceme cítit špatně!!!

Vlastně ten malý tmavý řízek vůbec nechceme, ale když si ho vezmeme, všichni kolem ocení to, jak jsme skromní.

Že si z toho úžasného výběru vezmeme to nejhorší…

Ale když se na věc podíváme z druhé strany, je vlastně v pořádku, že ten největší řízek nakonec zůstane ležet na talíři?

To nejlepší pro sebe nechceme, protože nikdo nemá odvahu po tom sáhnout, aby neupadl v nemilost okolí…

Všichni, kdo se nad tím zamyslí jako já, si tento příklad mohou aplikovat na další a další situace ve svých životech.

Stejně tak v životech lidí kolem nás.

Neděláme spoustu věcí, protože si netroufáme…

Nedovolíme si ani představit, jak by to či ono pro nás bylo skvělé, abychom se pak nemuseli vyrovnávat se zklamáním, že to nemůžeme udělat.

Mne osobně to vede k uvědomění, že se mnohokrát zříkáme toho, co je pro nás nejlepší, jenom proto, že se bojíme, co si o nás kdo pomyslí!!!

Proč si nevzít ten největší řízek, když je nám nabízen? Když na něj máme chuť?

Proč nedělat věci, které nás učiní šťastnými, a které by nás naplňovaly radostí, jenom proto, že je nikdo jiný nedělá?

Náš život je plný takových talířů. Jsou nám neustále nabízeny úžasné lahůdky…

Stačí si jen vybrat to, co opravdu chceme, a mít odvahu po tom sáhnout a vzít si to!!!

Každý má ve svém životě tu možnost, sáhnout po „největším řízku“ ve chvíli, kdy dostane možnost si vybrat.

Přestaňme se stále ohlížet na to, co si o nás kdo pomyslí, a buďme k sobě pravdiví, laskaví a láskyplní…

Dopřejme si to nejlepší, jako to dělají malé děti…

Ony, na rozdíl od nás, ví, co je pro ně dobré.

My už jsme svou identitu ve strachu, abychom nevybočovali z davu, ztratili…

Pojďme se tentokrát my naučit něco od nich!!!