Když ti život dává smysl

Vždy jsem si připadala trochu jiná, než ostatní. Nechápala jsem, jak se mohou lidí smířit s osmi-hodinovou pracovní dobou v práci, která je ani moc nebaví a zcela určitě nenaplňuje. Jen pro zaplacení účtů. Nechápala jsem, jak někomu může stačit žít jen z víkendů, dovolených a svátků. A mezitím přežívat.

Mě tato představa děsila již v mém prvním zaměstnání. V té době jsem se utěšovala tím, že možná jen potřebuji najít práci, která mě bude opravdu bavit. Možná více, než jen bavit. Nenašla jsem. V každé práci jsem si dokázala najít činnosti, které mě celkem bavily a práci nebrat jako nutné zlo, ale stále tam něco chybělo.

Až teď to dokáži pojmenovat. Chyběl mi tam smysl. Chyběl mi tam vyšší smysl. Něco víc, než jen povinné vykonávání činností, které vedou k výsledkům a ziskům někoho jiného. Něco víc, než s nechutí vstávat do práce a v ní se každou chvíli dívat na hodiny, kolik jich ještě zbývá, než z ní budu moci odejít. Něco víc, než týdenní přežívání pracovních povinností a těšení se na víkend, který vždy utekl tak rychle, že jsem si ho nestačila užít.

Chtěla jsem, aby mi život dával větší smysl. Nechtěla jsem řešit, jestli je víkend nebo všední den. Chtěla jsem vstávat každý den s radostí a těšení se na nový den. Na vše, co mě čeká. Mít ve svém životě dost času na vše, co potřebuji a co je pro mě důležité. Aby práce pro mě byla víc, než je práce. Aby mi dávala smysl a zároveň přispívala ke zlepšení života ostatních. Abych nemusela řešit, jestli mohu dětem koupit vše, co potřebují, aniž bych dřela 12 hodin denně.

Nechtěla jsem dělat kompromisy, jestli pracovat nebo žít. Chtěla jsem to všechno. Chtěla jsem naplněný život se vším, co k tomu patří. Podle mě.

Pro někoho to byly sny malé holky, které se nikdy nemohou splnit. Pro mě touha, kterou jsem si v sobě nesla a nikdy se jí nedokázala úplně pustit. Byla to touha mé duše a přestože jsem nevěděla, jak si tento sen splnit, věřila jsem, že je to možné.

Moje životní cesta byla hodně rozmanitá. Někdo by řekl těžká, ale já vím, že jen proto, že jsem si s sebou nesla těžký batoh. A po té cestě jsem se učila z batohu vyndavat vše, co tam nepatřilo, co mě tížilo a bránilo vzlétnout k mému snu.

Zbavovala jsem se neprospěšných přesvědčeních, kterým jsem věřila, protože zazněla z úst někoho, komu jsem bezmezně důvěřovala. Opouštěla jsem všechny své role, do kterých mě rodiče, škola, partneři, okolí i já sama škatulkovali, abych nevybočovala z davu. Vytahovala jsem všechny své staré bolístky, jen abych je dokázala obejmout a s láskou pustit i odpustit těm, kteří je vědomě či nevědomě způsobily. Posvítila jsem si na své strachy a obavy, jen abych je dokázala přijmout jako součást mé temné části, kterou jsem dosud nechtěla vidět. Přijala jsem všechny své části, veselé i smutné, laskavé i hašteřivé, vtipné i trapné, příjemné i ty nepříjemné. Každý rozbitý kousek jsem s láskou opečovala a nechala zapadnout na své místo. Na své pravé místo.

Můj batoh se postupně zmenšoval a já se stávala silnější a zároveň jemnější. Odvážnější a přitom zranitelnější. Otevřenější a zároveň ukotvenější. Stávala jsem se sama sebou.

Moje životní cesta mi přinesla vše, co jsem potřebovala. Vše, co jsem si potřebovala prožít. Prohry i výhry, vzlety i následně pády, radosti i zklamání, bolesti i uzdravení, bezesné noci i slunečné dny, zlomené srdce i upřímnou lásku. Lekce, co jsem se potřebovala o životě a především sama o sobě naučit. Bez nich bych nepoznala lásku ve své nejčistší podobě, sílu odpuštění, víru v život i sebe, odvahu zvednout se a jít dál, sílu zranitelnosti, lehkost bytí. Nepoznala bych smysl života. Nepoznala bych, že vše, o čem naše duše sní, po čem naše srdce touží, se může zhmotnit.

Dovolíme-li si být jiní, nepřestaneme nikdy věřit v sílu života, začneme věřit v sebe a ve své schopnosti k dosažení toho, co si upřímně a nezištně přejeme. Dovolíme-li se rozpadnout, aby každý dílek zapadl na správné místo, podle nás, ne podle ostatních. Dovolíme-li si přijmout pomoc, když je to potřeba a nelibovat si ve svých slabostech. Dovolíme-li se vidět svět dětskýma očima, bezelstně, s hravostí a touhou objevovat. Dovolíme-li si přijmout i ty části nás samotných, které jsme dosud potlačovali. Dovolíme-li si jít vpřed navzdory svým strachům, obavám, svému okolí. Navzdory všemu, co nás táhne zpět.

Dovolíme-li si jít za svým snem a začít konečně žít život podle sebe.

Pak začne život dávat smysl…