Moje neplánované léto 2022

Každé léto jsem mívala naplánované několik měsíců dopředu. Především kvůli dětem a jejich táborům. Po rozvodu se samozřejmě přidaly rozpisy, kdy budou s tátou, dle toho jsem pak plánovala svoji dovolenou s dětmi já a zbytek prázdnin vyplňovali prarodiče. Léto pro mě bylo sice ve znamení méně práce díky absencí svačin a příprav do školy, ale zase vyžadovalo větší organizaci a přípravy na tábory a jiné pobyty. Nikdy jsme si ho neužila dle svých představ.

Loni jsem si ale řekla, že to letos udělám jinak a léto si konečně užiji hlavně já. Slíbila jsem si, že nebudu hledat výmluvy, proč něco nejde, ani nebudu převracet každou korunu, nebudu nic dopředu plánovat a nechám věcem volný průběh A uvidím, co se stane. Poprvé v životě jsem se na léto docela těšila, aniž bych věděla, co mě vlastně čeká.

Léto jsem odstartovala hned zkraje prodlouženým červencovým víkendem s přáteli, kdy jsem vyrazili na wellness pobyt na Vysočinu. Již začátek cesty, kdy jsme nabrali díky „spolehlivé navigaci“ kamaráda hodinové zpoždění, by mě dříve totálně rozhodil. Ale držela jsem se svého předsevzetí a brala všechno tak jak přijde, včetně zpoždění, s nadhledem.

Hned po příjezdu do penzionu jsme zjistili, že naše online rezervace jsou nějak pomíchané a museli jsme všechno vyplňovat znovu. Když jsme konečně dostali klíče od pokoje a nacpali se s batohy do výtahu, výtah se v našem patře zasekl a dveře nešly otevřít. A další překvapení nás čekalo hned, co jsme se vysvobodili z výtahu. Místo slibovaného dvoulůžkového pokoje jsme dostali pokoj s menší manželskou postelí. To ve mně vyvolalo záchvat smíchu, který nikdo nechápal. Jen já si uvědomovala, jak vesmír testuje mé předsevzetí nenechat se ničím rozhodit a vše přijímat, tak jak přijde. Pokoje jsme si vyměnili a konečně se ubytovali. Zbytek pobytu již probíhal, až na drobné zádrhely v podobě nepasujících klíčů od kolárny nebo výšlapu na kole do špatného kopce, celkem v klidu.

Za dva týdny na to jsme s kamarádkou neplánovaně vyrazily na kurz qigongu v Koutech. Qigong jsem měla na seznamu věcí, které jsem chtěla vyzkoušet a při jednom rozhovoru s kamarádkou jsme přišly na to, že ona o tom uvažuje také. A tak jsem opět vyrážela na Vysočinu. Záměrně jsem si nic o qigongu předem nezjišťovala, jediné co, jsem věděla, že jde o práci s energií. A těšila se na kurz i krásnou přírodu. Věděla jsem, že si to s kamarádkou užijeme, i kdyby samotný kurz nesplnil naše očekávání. Kurz ale moje očekávání přímo předčil. Náš lektor Petr byl velmi charismatický muž, ze kterého sálala neskutečně klidná energie a celým kurzem nás provázel s klidem, pochopením a péčí. Odjížděli jsme obohacené o nové znalosti i nové kontakty.

Qigong mne nadchnul a snažila jsme se od té doby ho praktikovat každý den. Jeho přínosy byly totiž nedozírné. Po cvičení jsem se cítila zklidněná a doslova nabitá energií. Když se za dva týdny naskytla příležitost na další pobyt s www.energyforlife.cz , dlouho jsem neváhala a přihlásila se. Sice termín vycházel, kdy jsem měla dceru u sebe, ale to mě neodradilo a rozhodla se ji vzít s sebou. A užily jsme si to obě. Byl to krásný pobyt s qigongem, meditací, procházkami v přírodě, v báječné společnosti plné podobně laděných lidí. Takhle klidná a uvolněná jsem se snad na dovolené nikdy necítila.

Koncem srpna jsme vyrazily s kamarádkou na týden k moři. Že to bude zážitek, jsme čekala, ale to co, jsme s Lenkou na naší dovolené všechno zažily, se nedá do pár řádků popsat. Je to na celý samostatný článek, který bude brzy následovat :-).

Léto už se pomalu chýlilo ke konci, ale mě čekala ještě jedna dovolená. A to narychlo naplánovaný výlet na kole do Drážďan. Tedy přesněji na kole z Drážďan do Nymburku. Věrna svému předsevzetí si tohle léto maximálně užít, jsem na nabídku kývla, aniž bych přesně věděla, co mě vlastně čeká.

V pátek ráno jsme vstala ve 3 hodiny a vyrazila za ostatními členy naší výpravy, kde jsem ponechala auto a dál se již pokračovalo na kole. Ještě za tmy jsme vyrazili na vlak do Nymburku, jen s batohem na zádech s oblečením na 3 dny. Musela jsem se celou cestu na vlak smát, 3 blázni na kolech.

Kdo má zkušenosti s cestováním na kole vlakem, ví, že není tak úplně snadné kolo do vlaku dostat, obzvláště, pokud se jedná o klasický vlak s vysokými schůdky. Byli jsme na to tři, a i tak jsme se docela zapotili, než byla kola pevně uchycená na stojanech. Obdivuji každého, kde cestuje sám a musí se s tím sám poprat. V Praze nás čekal přestup, na který jsme měli jen pár minut, takže nebyl čas na bloudění ani otálení. Měli jsme to opravdu načas, ale stihli jsme to. Naštěstí měl tento vlak již nízký podvozek a my byli ušetřeni tahání kol do schůdků.

Cesta vlakem probíhala v klidu, i přes kontrolu německé policie v rouškách. Důvod kontroly jsme pochopili při příjezdu na vlakové nádraží v Drážďanech, kdy spolu s námi vystupovala v doprovodu policie skupina uprchlíků.

Nasedli jsme na kola a projížděli jsme probouzejícím se městem směrem k cyklostezce, která vedla podél Labe. Cyklostezky v Německu jsou opravdu krásné, upravené, široké, a tak cesta utíkala celkem rychle. Nikam jsme se nehnali, jeli jsme krásným svižným tempem, co nám naše treková kola a netrénované nohy dovolili. Když jsme přejeli hranice a měli v nohách přes 50 kilometrů, vznesla jsem poprvé dotaz, kde je vlastně naše dnešní cílová destinace.

To jsem neměla dělat. Ubytování jsme měli zajištěné až v Ústí nad Labem, což znamenalo ještě dalších 50 kilometrů. Nohy bolely už teď, jak asi budeme vypadat po dalších 50 kilometrech jsem si raději nepředstavovala. Pokračovali jsme. Cestou se nám dostávalo osvěžení v podobě lehkých přeháněk. Celkem jsme je vítali, alespoň do té doby, než nabrali na intenzitě a my se neměli kde schovat. Vytáhli jsme pláštěnky, na batohy dali, co kdo měl po ruce a pokračovali dál. Vlající pláštěnky a pytle na odpadky přes batohy v nás vyvolaly takové záchvaty smíchu, že jsme přes slzy ani neviděli na cestu před sebou. Deštivé počasí nás ale naštěstí nedoprovázelo dlouho.

Konečně jsme dojeli do Ústí. Jako bonus naší 100kilometrové cesty nás čekal výšlap do kopce v centru města, kde jsme měli ubytování. Přiznám se, že při šlapání do strmého nekonečného kopce v duchu padala peprná slova na adresu objednatele ubytování na této adrese. Když jsme tam ale s vypětím posledních sil dojeli, v duchu jsem se hned omlouvala, protože penzion za to stál. Uvítala nás milá majitelka, kola nám uskladnila v garáži. Pokoje byly krásné, čisté a útulné. Že to za ten výšlap opravdu stálo, jsme si potvrdili i následující ráno při snídani, která byla luxusní. Kdyby nás nečekala další náročná cesta na kole, nacpali bychom se nachystanýma dobrota více.

Po snídani jsme si sbalili batohy a vyrazili na cestu. Čekal nás sjezd z kopce a trochu rovinka, tak jsme měli alespoň prostor strávit snídani. Na dnešní den jsme měli naplánováno již jen 85 kilometrů. Bohužel s bolavými svaly snad v celé dolní polovině těla, byl těžký každý ujetý kilometr. Čím víc najetých kilometrů jsme měli v nohách, tím bylo míň zastávek. Každé sesedání a nasedání na kolo bylo docela bolavé a tak bylo snazší prostě pokračovat a zastavovat jen, pokud to bude nutné.

Mělník. Naše dnešní cílová zastávka. Ubytování jsme měli zajištěné dole ve městě. Ale věrni své tradici se na konci dne zničit výšlapem do kopce, jsme si ještě vystoupali na náměstí. Odměnou nám byl nádherný výhled na soutok Labe a Vltavy a výborné jídlo v místní restauraci. Cestou na ubytování jsme navíc objevili nádhernou domácí pekárnu, kde jsme si zarezervovali místo na snídani na další den.

Tentokrát jsme byli ubytovaní v malém rodinném domě, na osvěžení a odpočinek po náročné cestě naprosto vyhovující. Následující ráno jsme si, při stoupání do kopce, kde se nacházela pekárna, trochu tento nápad vyčítali, ale snídaně byla tak lahodná, že nás výčitky brzy přešly.

Dnešní den jsme měli ujet nejméně, jen 70 kilometrů, ale již od začátku jsme tušili, že to bude cesta nejnáročnější. A také byla. Především vzhledem k trase, po které jsme jeli. Již nás nečekaly krásné upravené německé cyklostezky, cesta nás často vedla po českých lesních cestičkách plných kořenů a výmolů, což pro naše bolavá těla bylo opravdu utrpení.

Nymburk. Dokázali jsme to. 250 kilometrů za 3 dny. Pocity nepopsatelné, bolesti zapomenuté.

Celé moje léto 202 bylo bláznivé, nepředvídatelné, ale o to více úžasné. Bylo takové především proto, že jsem ho neplánovala a jen přijímala vše, jak to přicházelo.

Často chceme mít všechno krásné, bez překážek, bez problémů. Nejkrásnější vzpomínky bývají ale právě na ty nepříjemné situace, kterým máme tendenci se vyhýbat. Pokud je dokážeme přijmout s nadhledem a nedovolíme jim, aby nás stáhli dolů, otevírají nám oči a možnost vidět svět takový, jak je, v celé své kráse.

Kdybych se nechala rozhodit každou překážkou, která mě toto léto potkala, neměla bych teď asi co vyprávět. Ale za vyprávění to stálo především díky nim. Takže já děkuji za každou překážku, která mě v životě potkala či ještě potká. Děkuji Vesmíre!