Když už nejde dál „ještě chvíli vydržet“

Dnes se o vyhoření mluví hodně. Ale myslím, že stále ne dost a že se ho pořád snažíme pochopit hlavou,
zatímco ono se děje v těle, v našem nervovém systému, v naší duši.

Možná pomůže, když se na chvíli vrátíme na úplný začátek.

Příběh Herberta J. Freudenbergera

Herbert J. Freudenberger nebyl jen teoretik, který by seděl v kanceláři a zkoumal vyhoření z bezpečné vzdálenosti. On ho prožil, zkoumal na vlastním těle a pojmenoval.

V 70. letech pracoval jako psycholog v bezplatné klinice pro drogově závislé v New Yorku.
Pracoval dlouhé hodiny, často bez odpočinku, s hlubokým přesvědčením, že pomáhat je nutné a že on to zvládne. Nedbal na upozornění okolí, že by si měl odpočinout.

Až jednoho dne nevstal z postele. Teprve v tomto bodě se Freudenberger začal ptát, co se vlastně stalo. Začal tento stav pozorovat u sebe a pak i u lidí kolem sebe.

Pojmenoval ho burnout. Vyhoření. Ve svém výzkumu přišel ke zjištění, že se vyhoření týká více lidí pracujících v pomoc poskytujících profesích. Zůstal workoholikem až do své smrti.

Dnes už víme, že se to netýká jen workoholiků

Postupně se význam vyhoření rozšířil a dnes ho zná úplně každý. Stále je ale spojován více s prací a workoholismem.

Tak jsem ho vnímala i já, dokud mě moje lékařka na něj neupozornila. Nesmysl, napadlo mě nejdřív. Nejsem žádná manažerka, nepracuji 12 hodin denně a rozhodně nejsem workoholik. Jsem „pouze“ samoživitelka a máma dvou dětí a jednoho psa, která se to snaží každý den zvládnout, jak nejlépe umí.

Moje problémy se zády, která mě doslova „zastavila“, zhoršující se psychický stav (hraniční s depresí), nechuť ráno vstávat a nemizící únava, kterou jsem nedokázala dospat a potřeba odpočinku po každé malé činnosti, jsem stále nepovažovala za nic závažného. Ale bylo.

Bez nároku na pauzu

Tohle je typ vyhoření, o kterém se stále dost nemluví. Vyhoření u lidí, kteří nemají možnost „si dát volno“, nemohou si dovolit vypadnout, nemají prostor se sesypat.. Protože by se všechno sesypalo s nimi.

A tak pokračují dál. Přes bolest. Přes únavu. Přes vnitřní prázdno. Dokud tělo neřekne dost. Možná ne hned dramaticky. Ale nekompromisně.

Já vím, že kdyby mě nejdříve nezastavilo tělo, jela bych dál, nehledě na psychiku. To, že jsem byla nucena se zády zůstat doma, mi dalo prostor se podívat pod pokličku mé situace. Do míst, která jsem nechtěla vidět. A možná že jsem ani nemohla. Ne v době, kdy celý den jen jedete na autopilota, aby jste to všechno stihli, myslíte za 3 lidi a snažíte se vyhovět požadavkům okolí.

A co možná nejhorší, snažíte se především dostát svým představám o sobě.
Že jste silní, že to zvládnete, že to dáte, že prostě musíte…
Bože, kolikrát já si tyhle věty v duchu říkala..

Vyhoření se týká mnohem víc žen,

než tušíme. Jen jsme se ho nenaučily poznat. Protože když se řekne vyhoření, pořád si představujeme někoho jiného. Někoho přetíženého prací.Někoho, kdo jede „na výkon“.

Ale co když je vyhoření spíš o neustálém držení?

Držení prostoru. Držení chodu domácnosti. Držení emocí dětí. Držení vztahů. Držení klidu, i když ho sama nemáš.

Když přijdou děti, většina žen si ani neuvědomí, kolik věcí se najednou přesune na jejich bedra.

Najednou jsi logistické centrum rodiny, paměť na termíny, potřeby všech členů domácnosti, povinnosti, emoční regulátor pro všechny okolo, a často i ta, která „to prostě nějak zařídí“.

A to všechno běží v jedné hlavě.
Nepřetržitě. I v noci. I když si sedneš.I když si lehneš. I když se snažíš odpočívat.

A tvoje tělo mezitím začne psát svůj vlastní příběh.

Nedostatek spánku. Chronické napětí.
Stažené svaly, které nikdy úplně nepovolí.
Nervový systém stále ve stavu pohotovosti.

A do toho tichý, ale vytrvalý tlak: Musím to zvládnout.

Protože jsem máma.
Protože se to ode mě přece čeká.
Protože přece jsem silná žena. Zvládla to moje máma, já to zvládnu taky.

A možná je to ještě těžší ve chvíli, kdy jsi na to sama.
A teď nemyslím jen samoživitelky. Myslím ženy, které jsou samy i ve vztahu.
Které mají vedle sebe partnera, ale ne oporu.
Které sdílí prostor, ale ne zodpovědnost.
Kde jsou možná fyzicky dva, ale psychicky jen jeden.

Poslední vykřičník naší duše.

Takto dne vyhoření vnímám já. Volání naší duše“
„Už dost. To už stačilo.„

Už nejde jet dál stejně. Už nejde pořád přetlačovat únavu. Už nejde znovu a znovu zrazovat sama sebe.

Vyhoření není konec.
Je to bod, kdy už tělo, nervový systém i duše odmítají další kompromisy.

A právě tady, v tom největším vyčerpání, se otevírají jiné možnosti.
Ne změnit všechno ze dne na den. Ne obrátit život naruby.

Ale dovolit si to dělat jinak.

Po malých krocích. Po dnech, po hodinách. Po milimetrech, ne po skocích.

Dovolit si zpomalit, i když svět kolem spěchá, ubrat, i když máš pocit, že bys měla přidat a naslouchat tělu dřív, než začne křičet.

A možná to nejtěžší – dovolit si říct si o pomoc.

To není slabost. Jako rozhodnutí přestat všechno nést sama.

Já sama jsem si v té době o pomoc řekla. Zaplatila jsem si mimo terapii i ikigai koučku a byla to nejlepší investice mého života.

Ne proto, že by někdo najednou „vyřešil můj život“. Ale proto, že jsem přestala být na všechno sama.

Vyhoření mě nezlomilo. Zastavilo mě.

A právě v tom zastavení se mohl začít rodit jiný vztah k sobě, k dětem i ke světu kolem.
Méně o výkonu. Více o pravdivosti.

Méně „musím“. Více „chci“.
Více o respektu k tomu, kým jsem a kde právě jsem.

Stále občas na chvíli naskočím zpět do toho křeččího kolečka, ale už vím, jak z něj ven. Už si umím říct o pomoc a už vím, že na to nemusím být sama, přestože jsem sama.

Možná i ty dnes stojíš na podobném místě.
Unavená. Přetížená. Na hraně.

A možná tě tenhle text má jen povzbudit a říct:
Nejsi slabá. Nejsi sama. A není pozdě začít jinak.

Stačí jeden malý krok.
Dnes. Zítra další.

Mým prvním krokem z vyhoření byl ikigai koučink. Pokud cítíš, že by to mohl být i tvůj, pojďme se potkat a podíváme se na to spolu.

S láskou, Jana