Konečně pátek! Tahle věta prozrazuje mnohem víc, než si myslíš..

Možná si to říkáš i ty každý pátek..
„Konečně pátek.“
Dvě slova plná úlevy, která zní skoro až nevinně, a přitom v sobě nesou celou filozofii, podle níž se mnoho lidí učí žít.

Tahle věta nás učí přežívat.
Učí nás vydržet pět dní v týdnu, držet se, dřít, plnit očekávání ostatních, zatnout zuby …
A až potom, když dny kalendáře dorazí k pátečnímu ránu, si dovolíme nadechnut a… žít.

Jenže je tohle opravdu normální?

Pátek jako úleva. Ne jako radost.

Když řekneme „konečně pátek“, většinou nemluvíme o radosti z toho, co nás čeká.
Ve skutečnosti mluvíme o úlevě , o tom, že ustává tlak.
Je to, jako když tě bolí hlava a vezmeš si prášek.
Bolest se utlumí, ale příčina zůstane.

Chvilková úleva není totéž co smysl.
Únik není totéž co radost.
Dva dny bez práce nejsou totéž co život, který tě naplňuje.

Těžko může být naplněný život, ve kterém čekáme na víkend jako na kyslík, abychom se mohly nadechnout.

„Tak to má každý.“ – největší kolektivní lež!

Často slyšíme:
„To je normální. Nikdo nemá rád pondělí.“
Jenže co znamená normální?
Je to realita, kterou většina přijala.
Ne realita, která je pravdivá pro naši duši.

Většina lidí nevstává s nadšením. A přijde jim to „normální“.
Ne proto, že nemají schopnosti, kreativitu, talent nebo energii.
Ale proto, že jejich dny jsou postavené na očekávání druhých.
Na odpovědnosti, která jim nepřináší pocit smyslu.
Na tlaku být „dobrá“, „spolehlivá“, „výkonná“, „normální“.

Jenže když žijeme podle norem, které určil někdo jiný, přirozeně toužíme utéct.
A tak se z pátku stane malý ostrůvek svobody, zatímco pondělí až čtvrtek plaveme v oceánu povinností.

Skutečné „víc“ není o výkonu. Je o životě.

Nejstatečnější ženy, které jsem potkala, nebyly ty, které zvládnou všechno a ještě mnohem víc, vstávají ve 5 ráno a večer padají do postele únavou.
Ty jsou možná hrdinkami systému, ale ne svého života.

Ty skutečně silné jsou ženy, které dokázaly vyslovit jednoduchou, a přitom nekomfortní pravdu:

„Já chci víc.“

Víc prostoru, víc smyslu, víc života.
Ne víc práce.
Ne víc výkonu.
Ne víc povinností.

Vís času.

Víc svobody.

Víc života..

A tohle „víc“ nezačíná ve chvíli, kdy dostaneš vyšší plat.
Ani až ti děti trochu odrostou.
Ani až bude „lepší období“.
Začíná v momentě, kdy se odvážíš si připustit, že to, co teď žiješ, není „normální“ a není to tvůj strop.

Že tvé pondělí nemusí být malý trest a pátek malá odměna.

Když pátek odhaluje slepou uličku

Možná si říkáš:
„Ale já prostě potřebuju vypnout.“
Ano.
Úleva je lidská.
Jenže když se stane jediným důvodem, proč žít, je to signál, ne „realita“.

Je to signál, že někde uvnitř víš, že existuje jiný způsob.
A že tvé tělo ti dává najevo:
„Tohle není ono.“

Když se těšíš na pátek ne proto, že miluješ svůj život, ale proto, že chceš na chvíli uniknout – to není slabost.
To je hlas duše.

IKIGAI není romantická pohádka

Možná si myslíš, že mít svůj smysl života je romantický koncept.
„Dělej, co miluješ, a nebudeš pracovat ani den.“
To je marketingový slogan, ne život.

Skutečný smysl je někdy syrový, někdy nepohodlný.
Nutí tě přemýšlet.
Nutí tě měnit věci, které jsou „bezpečné“.
Nutí tě přestat se uspokojovat drobnými úlevami.

Smysl není euforie.
Je to kotva.
Je to opora, která tě postaví na nohy i v pondělí ráno – ne proto, že je lehké, ale proto, že víš, proč vstáváš.

A teď otázka, která může bolet:

Jak by vypadal tvůj život, kde se těšíš na každý den?

Většina lidí na ni neumí odpovědět.
Ne proto, že nemají sny.
Ale proto, že už je dávno přestaly slyšet.

IKIGAI není další technika

Je to návrat k tomu, kdo jsi, ne k tomu, co máš zvládnout.
Je to proces, který ti pomůže:

• identifikovat tvé skutečné hodnoty,
• pochopit, co ti bere energii,
• co ti ji naopak vrací,
• a jak upravit svůj život tak, abys nevstávala jen „protože musíš“.

Neučím tě mít ráda pondělí.
Učím tě vytvořit život, ve kterém se pondělí stane stejně smysluplným jako pátek.

Pokud už cítíš, že nechceš žít od víkendu k víkendu,

zvu tě do IKIGAI koučinku.
Je to cesta zpět k sobě – k tvému „proč“, které dává každému dni váhu.
A díky němu přestaneš jen přežívat pět dnů a žít dva.
Začneš žít sedm.

S láskou, Jana