Moje neplánované léto 2022 – Chorvatsko

Miluji moře, již jsem u něj nebyla několik let a chybělo mi. Řekla jsem si, že bychom mohli vyrazit s dětma. Po jejich dotazech, jestli tam bude bazén, jsem se ale rozhodla vyrazit sama. Děti měli víc zájem o bazén a atrakce a mne naopak lákalo jen to moře a klid. A začala jsem hledat, kam vyrazit. Původně jsem chtěla vyrazit sama, ale nakonec se opět přidala kamarádka, která také u moře dlouho nebyla. Domluvily jsme se, že vyrazíme autem do Chorvatska. Lence jsem jako zkušenější cestovatelce nechala volnou ruku při výběru pobytu. Ubytování na robinzonádě na ostrově Brač vypadalo zajímavě a lákalo mne to více než resorty s all inclusive, na které jsme jezdívali s bývalým mužem. Termín se nám sice kryl se začátkem školy, ale to nás neodradilo. Tak děti půjdou do školy o pár dní později, alespoň si prodlouží prázdniny.

A vyrazily jsme. Cesta probíhala v klidu, užívaly jsme si to, konečně jsme měly dost času si všechno říct. K večeru jsme dorazily k našemu bytování, které jsme měly předem rezervované, abychom to nemusely jet na jeden zátah. Těšily jsme se, že se po cestě trochu osvěžíme a vyrazíme se někam najíst. Paní domácí nám přišla otevřít s omluvou, že pokoj sice pro nás přichystaný má, ale bohužel nemá klíče od hlavního vchodu. Prý si ho vzali ti, kteří jsou ubytovaní vedle nás. Ale měli by přijít každou chvíli.

Řekly jsme si, že vyrazíme zatím do restaurace. Paní nám ale vysvětlila, že u nich ve vesnici žádná restaurace bohužel není, že bychom se musely vracet zpět, což ale bylo docela daleko. Tak jsme tedy vytáhly své zásoby a u bazénu si udělaly krásný piknik se západem slunce. Když jsme se konečně mohly ubytovat, byly jsme už dost unavené a těšily se na postel a klidnou noc. Ráno jsme musely vstávat hodně brzy, abychom stihly trajekt. Bohužel ubytovaní v sousedním pokoji zřejmě slavili nějakou významnou událost vzhledem k bujarému veselí až do ranních hodin.

Nevyspaly jsme se vůbec. Ráno jsme vyrazily ještě za tmy, docela unavené po probdělé noci. Zanedlouho jsme se ale již kochaly nádherným východem slunce. Na Makarskou jsme dorazily asi s hodinovým předstihem. Protože se nedalo v okolí nikde zaparkovat, postavily jsme se s autem rovnou do fronty na trajekt. A šly jsme koupit lístek. Prý je plno a mají další volný místo na trajekt, který vyplouvá až za několik hodin. Lístek jsme tedy koupily na ten pozdější trajekt.

No a co teď. Za námi už se tvořila kolona aut, takže vycouvat z fronty nebylo možné, dopředu to také nešlo. Uvízly jsme ve frontě na trajekt, na který jsme neměly lístek. Protože jsme v tu chvíli nemohly dělat vůbec nic, šly jsme si dát kávu do kavárny přes silnici. Kávu jsme ještě neměly dopitou, když vidíme, jak se se řidiči v koloně pomalu začínají chystat na trajekt. Vydala jsem se za chlápkem, který frontu korigoval a snažila se mu situaci vysvětlit. Řekl, ať si pak zaparkujeme trochu stranou a počkáme. Občas se prý stane, že někdo nedorazí a mohly bychom se na tento dřívější trajekt dostat.

Dostaly jsme se tam. Nemohly jsme tomu uvěřit. Dostaly jsme se na trajekt, který jel nakonec o hodinu dříve, než jsme myslely a s lístkem na trajekt, který měl vyrážet až za několik hodin. Neuvěřitelné. I přes menší komplikace s couváním na trajekt, kdy mě navigující chlapík vynervoval natolik, že jsem raději předala řízení otrlejší kamarádce, ale byly jsme tam.

Když jsme dorazily na Brač, vydaly jsme se dle navigace na místo setkání s naším „domácím“, který nás měl na Robinzonádu doprovodit. Když jsme se dle navigace blížily k místu určení, najednou nás otočila a vedla nás zpátky. Tak jsme se asi někde špatně odbočily, pomyslely jsme si a vydaly se s úsměvem zpět, aby nás navigace po pár kilometrech zase hnala zpátky. To už jsme brečely smíchy. Dvě blondýnky na cestách s navigací, která je žene sem a tam.

Nakonec jsme našemu domácímu zavolaly, že máme mírné zpoždění a nechaly si cestu raději upřesnit. Naštěstí měl pochopení, jen se usmál a řekl, ať jedeme za ním. Podle popisu jsme měly čekat trochu horší cestu. Ale to, co nás čekalo, nebyla jen horší cesta, to byla přímo noční můra. Byla jsem ráda, že v tu chvíli řídí kamarádka. To, po čem jsme jely se nedá nazývat silnicí, byl to úzký pruh cesty plné kamenů a výmolů, kde stačilo uhnout o půl metru a zřítily bychom se dolů. Jely jsme rychlostí asi tak 10 km/h, rychleji jsme si netroufly. Myšlenku, co bychom dělaly, když by jelo naproti auto, jsem okamžitě zahnala, protože ten scénář snad ani neměl řešení. Dle popisu to měly být 2 kilometry, ale zdálo se to být nekonečné.

Když už jsme doufaly, že jsme konečně v cíli a to nejhorší máme za sebou, přišlo další „milé“ překvapení. Domácí nám vysvětlil, že on už dál jet nemůže, ale my měly ještě sjet autem po betonových serpentinách se sklonem snad 45 stupňů. No, zvládly jsme to, tedy kamarádka, ale bylo vidět, že i ona je ráda, že to máme za sebou.

Auto tedy bezpečně zaparkované a my se těšily na ubytování. Domek byl malý, skromný, uvnitř kuchyňská linka, manželská postel a v podkroví další matrace na přespání. Koupelna se záchodem byla zvlášť s vchodem ze strany. Majitel nám domek a okolí zběžně ukázal, vysvětlil, kde co najdeme a odjel pryč. Začaly jsme nosit věci z auta a chystaly se zabydlovat. Byly jsme připravené, že to nebude žádný velký luxus. Při bližším pohledu jsme ale začaly vidět věci, které bychom snad raději neviděly. Kuchyň jako kdyby nebyla používaná hodně dlouho a navíc někým, kdo si na pořádek moc nepotrpěl, o zapáchající vodě nemluvě. Naštěstí tam byla ještě venkovní kuchyně v dobrém stavu. A terasa s pohodlným posezením a výhledem na moře nás uklidnila. Stejně budeme více venku, než uvnitř.

Abychom to rozdýchaly, vydaly jsme se raději k moři. Stačilo seběhnout vinicí dolů a ocitly jsme se na malé, ale nádherné písčité pláži. Tady budeme mít klid, je celá naše, pomyslely jsme si radostí. Sice jsme věděly, že ve vedlejší chatě bývá na víkend občas majitel, ale počítaly jsme, že přes týden tu budeme samy. Těšily jsme se na soukromí, proto jsme si vybraly pobyt mimo civilizaci.

Jaké bylo naše překvapení, když majitel nejen, že po víkendu neodjel, ale dokonce za ním přijela návštěva. Naše představa soukromí se tak úplně nenaplňovala. A čekala nás další překvapení. Ať už v podobě turistů, kteří si ukotvili jachtu kousek od naší pláže a strávili tam několik hodin nebo skupinky asi 20 německých turistů, kteří přišli pěšky bůhví odkud a na naší pláži se jen osvěžili nebo každou chvíli proplouvajících nadšenců kajaků.

Ze začátku jsme se s tím snažily bojovat. Schválně jsme na pláži chodily bez plavek v naději, že tím třeba někoho odradíme. No, neodradily. Třeba německým turistkám jsme tím dokonce dodaly odvahu, některé z nich se svlékly do naha taky a vykoupaly se, i když neměli plavky. Nakonec jsme se mířily s tím, že svoje vytoužené soukromí mít nejspíš nebudeme a rozhodly se tím už netrápit. Pobyt jsme si jinak užívaly, počasí bylo krásné, okolní panenská příroda dechberoucí a moře nás nabíjelo energií.

Poslední den našeho pobytu začalo lehce poprchávat, to asi aby nám nebylo líto, že odjíždíme. Líto nám to trochu bylo, pobyt jsme si zde užily plnými doušky. Musely jsme připustit, že především díky tomu, že jsme přestaly trvat na našich očekáváních a přijímaly vše, co nás potkalo, s klidem.

A navíc jsme se rozhodly, že nepojedeme rovnou domů, ale uděláme si ještě jednu zastávku. A vydaly jsme se do Bosny do městečka Visoko, kde se nachází podzemní labyrint Ravne, který byl naším hlavním cílem. Nad malebným městečkem se také nachází údajně největší pyramida světa, která byla objevena až v roce 2005. Do té se doby zalesněným „kopcům“ nevěnovala velká pozornost. Údolí pyramid se skládá dohromady z pěti objektů nesoucí poetické názvy pyramidy Slunce, Měsíce, Draka, Lásky a Matky Země. Pyramida Slunce má asi 270 metrů a je opředena tajemstvím, zda-li je dílem přírody či lidské ruky.

Pršelo nám téměř celou cestu do Bosny, ale nám to nevadilo, cestu jsme si užívaly i tak. Hned za hranicemi jsme se snažily koupit dálniční známku. Naše angličtina nám bohužel na domluvu nestačila, pánové totiž anglicky neuměli vůbec. Dodnes nevím, jestli jsme se nakonec pochopili správně nebo jsme si jen odnesly, to co jsme chtěly. Že dálniční známka není potřeba. Dál jsme ji neřešily a nechaly věcem volný průběh.

Cestou do Ravne jsme se kochaly nádhernou divokou přírodou. Jako by se zde zastavil čas. Když jsme dorazily do našeho ubytování rezervované online, čekaly jsme, že nás uvítá domácí, které pobyt rovnou zaplatíme. Kromě několika přátelských koček před domem nás ale nečekal nikdo, pouze nám přišla zpráva, kde nalezneme klíče s přáním hezkého pobytu. Peníze prý ať necháme na stole. Tato důvěra v lidskou slušnost nás dojala.

Věci jsme si moc nevybalovaly, neboť další den jsme měly zase odjíždět. Abychom neztrácely čas, vydaly jsme se hned k tunelům. Ty už ten den byly bohužel zavřené, ale my alespoň věděly, kdy a kam se zítra ráno vydat. Autem jsme pak sjely do centra města s tím, že se někde navečeříme. Najít otevřenou restauraci se zdál byl větší problém, než jsme si myslely. Schoulené pod jedním deštníkem jsme křižovaly cesty a dle googlu se snažily najít otevřenou restauraci. Nakonec jsme jednu našly, teď ještě najít vchod. Když jsme se konečně dopátraly vstupu z druhé strany, bylo zavřeno. Jak jsme hladové lomcovaly klikou, dělaly jsme asi dost velký hluk. Dveře se otevřely. S nadšením jsme se vrhly dovnitř. Jestli se můžeme najíst. Prý ano a začal nám vyjmenovávat, co si můžeme dát. Měly jsme už vybráno, čím si konečně nacpeme hladová břicha, když tu nám pán oznámil, že můžeme přijít za tři hodiny. Proč až tak pozdě? To jsme nepochopily, prostě neměl ještě otevřeno. Nechtělo se nám tak dlouho čekat, byly jsme po cestě unavené a hladové. Rozhodly jsme se, že si koupíme něco v obchodě a vrátíme se na ubytování, když tu jsme narazily na fastfood s kebabem. Hlad udělal své, fastfood vypadal čistě, obsluha v pohodě, rozhodly jsme se zde najíst. Objednaly jsme si. Jídlo bylo dobré, pochutnaly jsme si tak, že si Lenka dokonce přidala. Já už byla sytá a taky jsem se těšila na sprchu a postel.

Ráno jsme vstávaly brzy. Že kebab asi nebyl dobrou volbou jsme pochopily při střídavém běhání na záchod. Lenka měla trochu horší průběh, pravděpodobně kvůli větší porci. Snad ty tunely a cestu zpátky zvládneme, pomyslely jsme si, když jsme sbalené opouštěly ubytování a vydaly se směrem k tunelům.

Když jsme chvilku před otevírací dobou se snažily u vstupu do tunelů zaplatit, bylo nám řečeno, že můžeme jít rovnou dovnitř a zaplatit potom. Zjevně zde mají velkou důvěru v lidi. Kde se to jen u nás vytratilo? Nasadily jsme si přilby, oblékly si teplejší oblečení a vyrazily do tunelu.

Podzemní labyrint Ravne se nachází pod pyramidou Slunce. To, co jsme uvnitř cítily se nedá popsat, to je potřeba zažít. V chodbách tunelu se nachází keramické megality, na jejichž povrchu jsou vidět rytiny, obrazce a znaky a které vyzařují pozitivní energii. Lidé sem chodí nejen proto, že se zde cítí dobře, ale také s vírou regeneračního procesu, který zde probíhá. V labyrintu totiž neexistuje žádné škodlivé záření ze země ani vesmíru. Měřením zde byly zjištěny vysoké hodnoty záporných iontů, které podporují metabolismus buněk a zlepšují imunitní systém. Voda z tunelů je nabitá energií podzemního labyrintu a energií pyramidy Slunce.

Na internetu koluje mnoho historek o uzdravení po návštěvách tunelu. Za sebe mohu potvrdit, že síla pozitivní energie je velmi silná. Stačilo zavřít oči a nechat ji proudit tělem. Nevím, jak dlouho jsme přesně v tunely byly, ale po odchodu jsme se cítily neskutečně úžasně, trávicí potíže zmizely.

Nakoupily jsme suvenýry, léčivou vodu a s vírou, že se sem určitě ještě někdy vrátíme, se vydaly na cestu domů.

Cestou do Čech jsme ještě přespaly ve Slovinsku, v nádherném novém penzionu na vinařství. Jako welcome drink nám bylo nabídnuto místní víno, které jsme s vděkem přijaly, bylo lahodné. Ubytování bylo luxusní, vše nádherné, čisté, peřiny nadýchané a voňavé. Spaly jsme jako zabité. Po luxusní domácí snídani jsme se s paní domácí rozloučily a vydaly se domů.

Tato naše poslední zastávka se nedala se spartanskými podmínkami na robinzonádě vůbec srovnávat. Nebo možná právě proto, že jsme si předtím užívaly nekomfortního bydlení, jsme  potom dokázaly tento luxus patřičně ocenit.

Uvědomily jsme si, jak je důležité opouštět a překračovat hranice naší komfortní zóny. A to doslova. Jsme zvyklí, aby vše bylo perfektní, ideální, dle našich představ a pokud to tak není, býváme z toho rozladění. Pokud bychom na tom trvaly i během naší dovolené, dala by se považovat za zkaženou, téměř nic nešlo podle představ. Tím, že jsme se rozhodly nenechat se rozhodit komplikacemi, které nás potkávaly a rozhodly se ji i přes nepříznivé podmínky užít, se z toho stala nejlepší dovolená, co jsem kdy u moře zažila. Právě ty nepříjemné události totiž z toho vytvořily dovolenou, o které stojí za to vyprávět.