Můj pobyt ve tmě

O možnosti pobytu ve tmě jsem poprvé doslechla od své kamarádky, která uvažovala, že ho podstoupí. Přestože to bylo v mém období objevování a zkoušení mnoho nových, dosud nepoznaných věcí, pobyt ve tmě mě nelákal. Dokud nepřišla zima a s ní poprvé nespokojenost s hektickým životem. Byla jsem unavená z neměnných požadavků na vysoký výkon v práci i zvýšené přípravy dětí do školy s blížícím se pololetím a uzavírání známek. Určitý vliv měly i mé narozeniny, které jsou pro mě koncem a začátkem roku, něco jako Nový rok. Ne že bych měla potřebu bujarého zapíjení a pálení petard, ale spíše bilancování nad uplynulým rokem a vítání roku nového. A na to jsem potřebovala klid a v tichu rozjímat, což mi nebylo dopřáno.

Poprvé za svůj život jsem si uvědomila, proč je toto období pro mě, a možná nejen pro mě, tak fyzicky i psychicky každý rok náročné. Protože nejsem v souladu s přírodou. Příroda v zimě odpočívá, spí, nabírá síly. A přesně to bychom měli dělat i my lidé, zpomalit a regenerovat síly. Dříve tomu tak bylo, ale nyní jsou požadavky společnosti neustále se zvyšující a jakékoliv zvolnění a zpomalení není přijatelné.

A já jsem byla velmi unavená a měla jsem velkou potřebu zpomalit a odpočinout si, dovolit si nic nedělat, nad ničím nepřemýšlet, prostě nic. A v tu chvíli to ke mě přišlo! Půjdu do tmy. Přišlo mi to jako ideální řešení. Děti měli mít za chvíli jarní prázdniny, které měli strávit s jejich otcem a mě zbývala ještě nevybraná dovolená. Do druhého dne jsem si objednala a zaplatila pobyt ve tmě.

Přestože na stránkách byly informace, na co se připravit, včetně příběhů lidí, kteří to již absolvovali, já si záměrně nic nečetla. Měla jsem jen jediný záměr. Jít si do tmy odpočinout.

Na pobyt ve tmě jsem se těšila. Nikomu jsem o svém plánované pobytu neříkala, moji týdenní dovolenou v práci spojovali naštěstí s jarními prázdninami a já se tak vyhnula vysvětlování. Svěřila jsem se pouze několika nejbližším, z nichž jeden to již absolvoval a respektoval moje přání nic mi neradit. Přijala jsem jen doporučení, ať si vezmu s sebou něco na psaní. Za což jsem zpětně byla velmi vděčná.

A konečně přišel ten den. Na pobyt jsem se měla dostavit v odpoledních hodinách. Když jsem dorazila na místo, dle mého zvyku s předstihem, měla jsem dost času zavolat ještě dětem a kamarádce, abych se s nimi „rozloučila“. Byl to trochu zvláštní pocit. Vědět, že se týden s nimi neuvidím, ani neuslyším.

Moc jsem nad tím raději nepřemýšlela a vjela do dvora, kde se chatky nacházely. První dojem byl velmi pozitivní, krásná příroda, divoká zahrada, velký selský domek a po zahradě roztroušených několik chatek. Hned mě přišli přivítat domácí, matka se synem a pozdravila jsem se i s jejich babičkou, která nám, jak jsem se dozvěděla později, pekla ty výborné moučníky. Zavedli mě do chatky, kde jsem měla být ubytovaná, seznámili mě s prostředím, poskytli několik rad a doporučení a rozloučili se s tím, že se zítra uvidíme, tedy vlastně jen uslyšíme.

Vybalila jsem si věci a šla se ještě projít se do zahrady, nadýchat čerstvého vzduchu a pokochat se západem slunce. Když jsem se již téměř za tmy vrátila do chatky, převlékla se a naposledy se porozhlédla po prostoru ve snaze si zapamatovat, co kde je. Vypnula jsem mobil. A zhasnula jsem světlo.

Došlo mi, že jsem si ještě nevyčistila zuby. Světlo se mi již zapínat nechtělo, alespoň si vyzkouším, jak si pamatuji, co kde je. Vydala jsem se ke dveří, za nimiž se nacházela chodbička a v ní umyvadlo, záchod a sprchový kout. Tedy myslela jsem, že mířím ke dveřím. Narazila jsem ale do zdi, která byla nečekaně a překvapivě blízko. Přijala jsem, že moje špatné orientace ve tmě odpovídá špatné orientaci za světla a již se raději pohybovala po hmatu. Což se ukázalo, jako nejlepší řešení. Vyčistit si zuby po tmě mělo své kouzlo. Vlastně i použití toalety či návrat do pokoje s postelí. Nechtělo se mi ještě spát, vytáhla jsem tedy svojí jógamatku a zacvičila si jógu. Opět neskutečný zážitek, byla jsem nadšená. Pokud takto bude vypadat celý můj pobyt, tak si to tady opravdu užiju, pomyslela jsem si. Po několika ásánových sérií jsem si ještě krátce zameditovala a ulehla ke spánku.

Usnula jsem rychle a spala klidným, dlouhým a nepřerušovaným spánkem. Probudila jsem se odpočinutá a s dobrou náladou. Kolik je hodin, jsem netušila, ale protože jsem ranní ptáče, tušila jsem, že je pravděpodobně ještě velmi brzy. Zůstala jsem tedy ještě ležet a užívala si, že se nemusím nikam honit.

Pak jsem se pustila do svých ranních rituálů, WimHof dýchání, studená sprcha, několik pozdravů slunce. Užívala jsem si to. Najednou jsem měla dost času a vše si v klidu vychutnat, aniž by mě honil čas nebo mě něco vyrušovalo.

Věděla jsem, že jídlo přinesou až na oběd nebo krátce po obědě. Protože jsem snídaňový typ, posnídala jsem mnou dovezenou ovesnou kaši a k ní čaj. Opět neskutečný zážitek. Jen tak obyčejná věc, jako zalít si kaši a hrnek čaje vodou , dostává po tmě úplně jiný rozměr. Musím říct, že jsem si tyto činnosti opravdu užívala. Nemohla jsem totiž myslet na nic jiného, musela jsem se opravdu soustředit jen na to, co dělám, právě tady a teď. A s lehkým smutkem jsem si uvědomila, kolikrát tyto činnosti doma vykonávám automaticky a duchem jsem přitom někde jinde.

Moje první uvědomění ve tmě. Jak je důležité se soustředit na to, co právě teď děláte a tu činnost opravdu vnímat. Dodá to i „obyčejné všední činnosti“ úplně jiný rozměr. A protože se soustředíte na tady a teď, nejste myšlenkami jinde, ani v minulosti, ani v přítomnosti, vaše mysl je čistá a vy se cítíte lehce.

Po snídani jsem se lehla na postel a zanedlouho jsem se překvapivě opět ponořila do spánku. Prospala jsem téměř celé dopoledne. Už si ani nepamatuji, kdy se mi to naposledy podařilo.

Přinesený oběd v kastrůlkách byl výborný. Vůbec jsem netušila, co to je. Jen to, že veškerá strava je vegetariánská. Vychutnávání si jídla po tmě to pozvedávalo na vyšší úroveň. Opět mi naskočilo, kolikrát si dáváme jídlo před televizí nebo za běhu a že si to nemůžeme tak plně vychutnávat.

Moje odpoledne probíhalo v klidu. Střídavě jsem polehávala, kdy jsem nechala myšlenky volně plynout, cvičila jógu a meditovala. Až do večeře, kdy jsem si dala druhou půlku oběda a nachystala se pomalu ke spánku a usínala s pocitem, jaký to byl úžasný den.

Druhý den probíhal v podobném duchu. Pokud jsem nejedla, necvičila nebo nemeditovala, pospávala jsem. Těšila jsem se, že si takto užiju celý pobyt a domu se vrátím odpočatá a vyspatá. Krásná dovolená.

Další den to již tak ale neprobíhalo. Přestože jsem se držela svých „rituálů“, čím dál více na mě doléhaly myšlenky, před kterými se již nedařilo utíkat. A ani usnout. A začaly vyplouvat věci, které jsem měla již dávno za uzavřené. A vyplouvaly takovým způsobem, že jsem byla nucena je znovu prožívat. Prožít, přijmout a nechat jít. Vyplouvaly křivdy z dětství i můj komplikovaný vztah s mámou. Nejvíc mi asi vyplouval můj poslední vztah, před rokem ukončený. Bolest, kterou jsem najednou cítila, mě hodně zaskočila. Stejně tak příval slz. Pouštěla jsem bez zadržování vše. A odpouštěla. Uvědomila jsem si, že v době rozchodu jsem neměla prostor, ani možnost se s tím dostatečně vypořádat, procítit všechny emoce, vyplakat všechny slzy. Nemohla jsem, musela jsem většinu dne nosit masku statečnosti a být zaměstnanec, odvádějící perfektně svoji práci, usměvavá máma, chápající kamarádka. Nemusela jsem, ale v té době jsem nevěděla, že to lze i jinak a především, jak je potřebné všechno pouštět ven. Mnoho emocí i slz zůstalo potlačených a teď se vše dralo ven. Další uvědomění. Jak moc potlačujeme naše emoce a jak moc je to špatně. Nemusíme být stále silní. Je v pořádku plakat. Je v pořádku dopřát si čas léčení a zahojení ran.

Podobně to probíhalo i po další dny. Chvíle pohody se střídaly s vyplouváním temnějších, potlačených emocí a mezi nimi problikávala další a další uvědomění. Všechno jsem se snažila zapisovat.

Pátý den pobytu přišla největší krize. Od rána hlava hledala argumenty a výmluvy, proč ukončit pobyt o den dříve. Nepomáhala meditace, ani jóga, nedalo se to zaspat. Hlavou se honily jen chmurné myšlenky a vylézaly hodně temné věci. Když mi přinesli oběd, musela jsem se hodně přemáhat, abych neřekla, že chci skončit dřív. Ale vydržela jsem a jsem za to neskutečně vděčná, že jsem to nevzdala, protože to nejlepší na mě samozřejmě teprve čekalo.

Když si ego (hlava) uvědomilo, že prohrálo, pustilo se otěží moci a uvolnilo prostor pro srdce. A ze mě spadla obrovská tíha těžkostí a s ním velké pochopení, co všechno s sebou celý život vláčím za těžkosti. A že odteď může být všechno jinak. Pokud budu poslouchat své srdce, které mě vede cestou lásky. Poslední den pobytu byl pro mě nejkrásnější, bylo mi lehko a cítila jsem velkou vděčnost a pokoru, za vše, co mě v životě potkalo. Vše špatné, co mě srazilo na zem přišlo, abych se po zvednutí stala silnější a vědomější. Vše je jak má být a vše je v pořádku.

Po návratu domů ještě několik týdnů vyplouvaly na povrch další věci, které jsem si nestihla ve tmě zpracovat.

Až několik týdnů po návratu jsem si přečetla několik příběhů, v jakých stavech a s jakým záměrem lidé do tmy šli. A musím přiznat, že jsem ráda, že jsem o tom nevěděla před tím. Mnozí do tmy odcházejí opravdu po těžkých životních situací, a tomu také může průběh jejich pobytu odpovídat. Moje temné chvilky se vůbec nedají srovnávat s démony a těžkými stavy, se kterými se někteří museli poprat.

Já do tmy jela bez velkých očekávání, vlastně si jen odpočinout, zpomalit. Poslechla jsem volání své duše a odměnou mi bylo mnoho uvědomění, odpuštění sobě i lidem, kteří mi ublížili, propuštění dávno potlačených emocí a pochopení síly okamžiku TADY a TEĎ.

Pozn.: Tento článek není propagací ani nabádání k pobytu ve tmě. Určitě to není pro každého. V případě dotazů či zájmu o zaslání kontaktu na můj pobyt, můžete napsat na info@karasovajana.cz.