Pustit se kontroly..

Odjakživa mám ráda pořádek. Moje máma by se mnou asi úplně nesouhlasila. Vzpomínala by určitě na moje období puberty a připomněla mi můj styl uklízení „nacpat všechno povalující se po pokoji do skříně a rychle zamknout dveře, ať z ní nic nevypadne“. Dobře, odjakživa tedy asi ne.

Myslím, že to přišlo s prvním samostatným (samozřejmě pronajatým) bydlením. V tu chvíli si začnete toho svého bydlení vážit trochu jinak, než když bydlíte u rodičů a neřešíte, kolik co stojí. Když člověk bydlí sám, není problém pořádek udržovat a mít naklizeno se pro mě brzy stalo standardem. A sem asi spadají mé počátky pořádkumilovnosti.

Po mém prvním samostatném bydlení mě čekala velká zkouška a to bydlení v „house share“ v Londýně, což je společné bydlení několika lidí v jednom domě. A zde jsem začala narážet na rozdílné představy o pořádku. Ne každý měl tu potřebu si po sobě hned uklidit, umýt nádobí, uklidit koupelnu, po uvaření jídla poklidit kuchyň. Vyvolávalo to ve mne vlnu nevole, občas jsem se udržela, ale obvykle ne a svůj nesouhlas s nepořádkem dávala hlasitě najevo. Většinou to dopadlo tak, že jsem šla a prostě to uklidila za ně.

Nedokázala jsem se s nepořádkem prostě smířit. Zatímco ostatní si užívali časté bujaré večírky, já musela mít nejdřív všechno připraveno a poklizeno, pak jsem se teprve dokázala začít bavit také. A ráno po večírku jsem to většinou bývala opět já, kdo uklízel. Nechtělo se mi čekat, až si na to ostatní udělají čas a raději to udělala hned sama. Myslela jsem, že to ocení, ale málokdy jsem se setkala s pochopením. Že by chyba byla na mé straně, jsem si samozřejmě vůbec nepřipouštěla.

Z „house share“ jsem se stěhovala přímo do společného bydlení s přítelem, malé pronajaté garsonky. Přítel na rozdíl od ostatních moji pořádkumilovnost oceňoval, sám měl na pořádek vysoké standardy. A tak jsme si spokojeně žili v uklizeném bytě. Dokud nepřišly děti..

Tedy před dětmi následovala svatba, koupě malého domku a pak přišly děti, dva roky po sobě. A zde se moje pořádkumilovnost začala paradoxně zvyšovat. Nesouhlasila jsem s názorem „Bordel v bytě, šťastné dítě“ a snažila se všem a nejvíce asi sobě dokázat, že i s malými dětmi může být doma pořádek. Takže jsem pořád poklízela, vysávala, vytírala. Pokud bylo potřeba i několikrát denně. A byla jsem spokojená, jak to mám všechno pěkně pod kontrolou. To, že jsem byla neustálým úklidem a péčí o malé děti pořád unavená, jsem ignorovala.

Každá máma s malýma dětma ví, kolik věcí, zdánlivě maličkostí je potřeba hlídat, na co nezapomenout. Abych měla jistotu, že mi nic neunikne, začala jsem si vytvářet seznamy a všechno si pěkně sepisovala. Plánování a organizace byla nezbytnou součástí mé denní rutiny. Časem jsem se naučila plánovat na více dní dopředu, myslela jsem, že mne pak již nic nezaskočí a na vše budu připravena.

Kombinace neustálého uklízení, seznamů a potřeby snažit se udržet vše pod kontrolou, začala brzy žádat svoji daň. Stala se ze mne věčně unavená máma, kterou vykolejilo každé vychýlení z plánu. Neočekávané změny mne úplně rozhodily. Neměla jsem totiž nad nimi kontrolu a nevěděla si s nimi rady. Frustrovaly mne a hořekovala jsem, proč se to sakra musí dít zrovna mě? Vůbec mne nenapadlo, že by to tak mohlo být v pořádku. Že je v pořádku nemít kontrolu nad tím, co se vám v životě děje.

Já se své kontroly nad svým životem držela zuby nehty. Až do rozpadu manželství. A vlastně ještě chvilku po něm. S rozvodem přišlo odhodlání zvládnout vše sama a spustilo ještě větší potřebu snažit se udržet vše pod kontrolou. Děti sice otce neztratily, pořád tu pro ně byl, ale já jsem měla pocit, že ke všem svým rolím, musím přibrat ještě i tu otcovskou, aby dětem nic nechybělo. Věřila jsem, že to můžu všechno zvládnout. Že mohu být máma i táta současně, chodit na plný úvazek do práce i se starat o domácnost. A to vše na 100%. A že mám svůj život hezky pod kontrolou. Neměla jsem. Jen jsem si to nechtěla připustit.

Nechtěla jsem si to připustit, ani když mi do života vstoupil nový muž. Zamilovala jsem se, s ochotou na sebe nabrala další roli a plnila ji s láskou. Po čase se ale pomalu a docela nenápadně začala vkrádat lehká nespokojenost. V duchu jsem přítele začala vinit, že mi nevrací zpět, co pro něj dělám, způsobem, který by mě naplňoval láskou a spokojeností. Nespokojenost přerůstala ve frustraci a s ní sílil pocit, že si zasloužím víc. Nemohlo to skončit jinak, než rozchodem. Odchodem člověka, kterého jsem velmi milovala, jsem se propadla do temné hlubiny, ze které se těžko drápala ven.

Ze všech mým životních proher, jsem tuto vnímala jako největší. O to větší odhodlání ale bylo dostat se ven a začít skládat střípky svého života zpět dohromady. A lépe. Pochopila jsem, že za svoje štěstí jsem zodpovědná jen já sama. Nikdo jiný mi nemůže dát něco, co já v sobě sama nemám. Nemohl mě naplnit láskou, když já sama jsem se ráda neměla.

Tohle uvědomění mě přivedlo na úžasnou cestu. Cestu poznávání sebe sama. Učila jsem se mít ráda, taková jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Přijímala jsem vše, co ke mně přicházela s otevřenou náručí, nové zážitky, zkušenosti, dychtila jsem po nových informacích.

Pochopila jsem, že pustit se kontroly nad svým životem není tak těžké. Vlastně to přineslo neskutečnou úlevu. Spadla ze mne obrovská tíha, kterou jsem s sebou doposud zbytečně vláčela. Stále mne potkávaly nepříjemné události. Já je ale dokázala přijímat s pozitivním přístupem, nehroutila jsem se. Pochopila jsem, že se stávají proto, ne aby mi ublížily, ale proto, abych něco pochopila, naučila se. A já se naučila za špatné věci v mém životě děkovat. Děkuji za ně, protože díky nim jsem silnější.

Odchod milovaného muže mne přivedl na nalezení nové lásky. Lásky v sobě, k sobě.