Protože mohu…

Nedávno jsem byla na procházce se psem. Šli jsme směrem k lesu, po cestě mezi poli. Miluji to tu. Sice ještě chvíli slyšíte hluk aut projíždějících po obchvatu, ale čím jste blíže k lesu, tím více hluk slábne, až zanikne úplně. Božské ticho a klid. Jen občas potkáte jiného pejskaře, projíždějícího cyklistu nebo dupajícího běžce.

Užívám si poklidnou procházku, když v tu chvíli mě vyruší podivný zvuk. Otočím se a vidím chlápka na elektrické koloběžce. Když projížděl, podíval se na mě s podivným pohledem. Možná i proto, že já na něj doslova zírala. Byla jsem tak překvapená, že jsem určitě měla vyvalené oči a otevřenou pusu v úžasu. Myslím, že jeho podivný pohled byl oprávněný :-).

Na elektrické koloběžky jsem zvyklá a i když nejsem jejich velkým příznivcem, nezpochybňuji jejich některé výhody. Co mě překvapilo byla absurdita té situace. V přírodě, poměrně daleko od civilizace, kam lidi chodí čerpat dary přírody – ticho a klid, mě elektrická koloběžka prostě zaskočila. Nepatřila tam.

Z procházky jsem se vracela trochu rozčarovaná, přemýšlejíc, co mi na tom ještě nesedělo. Nebyla jsem schopna na to přijít. Povinnosti mi odvedly myšlenky jiným směrem a já na událost zapomněla. Na chvilku.

Za několik dní jsem se jako dupající běžec vydala oním směrem k lesu. Přestože tempo už není jako bývalo a záda se někdy ozývají s připomenutím mého věku, běh si užívám. Funím lehce do kopce (upřímně, funím hodně), když tu míjím mladou rodinku na procházce. Téměř ideální obraz. Mladí rodiče, jedno dítě kočárku a druhé v elektrickém autíčku, si kráčí polní cestou za krásného nedělního odpoledne. Pozdravím je a běžím dál. Proběhnu krátce vedlejší vesnicí a již vybíhám na chodník, který směřuje k mé vsi. Je to již téměř rovinka a mě se běží lehce. Naproti mě jede pán na kole. Není to obyčejné kolo. Je to kolo, na kterém se leží a “šlape” se rukama. Všimnu si, že pán je chromý. Míjí mě s vřelým úsměvem a po vzoru běžců si zamáváme. 

A mě to došlo. Najednou jsem přesně pochopila, proč mi nesedla situace s koloběžkou. S tímto pochopením se dostavil i smutek a otázky.

Proč si nevážíme toho, že máme zdravé nohy a můžeme po nich chodit. Proč místo toho jezdíme do přírody na elektrických koloběžkách? 

Proč již odmalička učíme děti na pohodlí, které jim přinese více škody, než užitku?

Proč si nevážíme svého těla a nepodporujeme ho v tom, aby bylo stále zdravé? 

Proč se často musí stát nějaká tragédie, abychom si uvědomili ty dary, která máme a považujeme je za samozřejmé?

Mám kamarádku, která měla v mládí autonehodu. Na jedné noze přišla o všechny prsty, druhá je nehodou také poznamenaná. Špatně chodí. Delší chůze je pro ni vyčerpávající a bolestivá. Již nikdy nebude běhat. Již nikdy nebude chodit na dlouhé túry, ani lézt po horách.

Ona nemůže, ale já ano.

Když běžím, běžím i pro ni. Běhám, protože JÁ MOHU!

Chodím na túry. Chodím na dlouhé procházky. Také i pro ni. Chodím, protože JÁ MOHU!

Přestože jsem zastáncem pozitivního myšlení a jakékoliv katastrofické scénáře nepodporuji…

Zkuste si na chvíli představit, že zítra ochrnete. Na celé tělo, bude vám fungovat je hlava. Jen na vteřinku si to představte, nesetrvávejte v té myšlence příliš dlouho.

Čeho byste si začali více vážit?

Čeho byste nejvíc litovali, že jste dělali málo?

Nebo, že jste neudělali vůbec? 

Trávili byste více času sledováním televize a nekonečných seriálů nebo by jste spíše vyrazili na výlet a poznávali nová místa?

Co byste přestali odkládat?

Co byste začali dělat JINAK?

NIKDY není pozdě změnit svůj život!