Úhel pohledu

Uvědomili jste si někdy, jak snadno se nadchneme, a jak rychle měníme názor na stejnou věc? Stačí se na ni podívat z jiného úhlu.

Jednoho dne jsme příkrým stoupáním kráčeli po Křížové stezce k vrcholové kapli. Kdo již po nějaké takové stezce někdy šel, jistě ví, že jsou na ní v jakékoliv podobě „zastavení“ pro poutníky s připomínkou určité události z posledního dne života Ježíše Krista. Mají opravdu různé podoby, a to od křížků přes kameny, až k malým kapličkám. 

Ovšem tato skutečnost není v tuto chvíli vůbec důležitá. Některé Křížové cesty vedou lesem, jiné polem, ale ta, po které jsme právě stoupali, vedla holým vrchem, takže se nám s každým dalším krokem odhalovala nová a novější výhledová místa.

Již asi u třetí kapličky jsem měla pocit nádherného výhledu na město pod námi, a s každou další a další kapličkou se tento výhled rozšiřoval, prohluboval, a náhle se objevila řeka, která byla dříve ještě skryta za stromy rostoucími na úpatí kopce. Ten pohled byl úchvatný. 

O kapličku výš jsem již mohla pozorovat lodě, které po ní pluly. Mé romantické srdce zaplesalo, a nechalo se unášet po vlnách společně s loděmi.

Přitom bych si nejraději u každé předchozí kapličky sedla na lavičku, a kochala se tím nádherným výhledem. 

A najednou, když jsem popošla k té další, již mi to místo, kde bych ještě před chvílí ráda spočinula, nepřipadalo tak úžasné, jako tohle nové místo. 

Ale vlastně se na něm nic nezměnilo. Změnil se pouze můj úhel pohledu.

V našich životech se takové věci dějí v různých obměnách velmi často. Jakmile poznáme něco lepšího nebo zajímavějšího, přestává nám stačit to, co nám dosud plně vyhovovalo, aniž by se cokoliv kolem nás změnilo. Zkrátka už se na to díváme jinak, jinýma očima. Ta změna se odehrává v nás samotných, v naší mysli.

Ve skutečnosti to neznamená, že jsme se celou dobu spokojovali s něčím podřadným. Je dobré si uvědomit, že to pro nás bylo to nejlepší, co jsme v tu chvíli měli možnost prožívat. Ale také to neznamená, že nemůžeme objevit něco lepšího. Je dobré si pouze podržet vděčnost i za to, co se nám nyní nezdá být již tak dokonalé.

Okamžitá změna úhlu pohledu nás však provází i v jiných situacích. 

Například potkáme někoho, s kým nám je dobře. Vnímáme ho jako příjemného společníka a milého člověka.

A pak nám někdo řekne, že se vůbec nestýká se svou matkou. My svou maminku bezmezně milujeme, a tak každý, kdo to má nastavené jinak, je jistě špatný člověk.

Okamžitě na toho, původně milého člověka, začneme nahlížet skrze prsty. Vidíme ho jinak. Už nám rozhodně nepřipadá tak milý. 

Ale proč? Ten člověk se vůbec nezměnil. Změnil se opět jen úhel našeho pohledu.

Avšak my opravdu nemůžeme tušit, proč matku nenavštěvuje. Napadne nás, že k tomu může mít nějaký závažný důvod? 

Zamyslíme se alespoň na chvíli nad možností, že to neplyne z jeho rozhodnutí? A je skutečně pravda, že se spolu nevídají?

Nic o jeho životě nevíme, a přesto okamžitě soudíme a odsoudíme.

Někdy mi přijde až smutné, jak snadno a rychle podléháme okolním vlivům, a okamžitě měníme úhly pohledů v podobě názorů na všechny kolem.

Každý z nás může kdykoliv udělat něco, co nebude v souladu s pohledem druhých. Všichni jsme schopní vnímat věci jen svým vlastním úhlem pohledu, a ten se mnohdy velice liší od těch ostatních. Nedělá nás to proto horšími. Jistě to není důvod, abychom se vzájemně soudili. Především proto, že životy těch druhých nežijeme.

Buďme k sobě laskaví a empatičtí. Svého psa také přece neutratíme jenom proto, že zakousl sousedovi slepici. Je to stále náš přítel a kamarád.

Pokaždé, než vynesete o komkoliv nějaký soud, uvědomte si prosím, že pracujete pouze se svým úhlem pohledu. A že ten si vytváříte vy, bez ohledu na to, že by se kdokoliv kolem vás změnil.