Celý život jsem byla silná. A pak jsem se jednoho rána probudila a nic už nemělo cenu..

Některé příběhy mých klientek se nevejdou do několika vět v kolonce „reference“ A tenhle je jedním z nich.

Když ke mně Naďa přišla, byla zvyklá být tou silnou. Tou, která zvládá, zařídí, postará se a znovu vstane, ať život přinese cokoli. Tentokrát ale vstát nedokázala. Během několika měsíců naší spolupráce jsme se proto neučily, jak být ještě silnější. Naopak. Hledaly jsme, co se skrývá pod životem postaveným na zvládání, kde se ztratila radost a proč pro ni bylo paradoxně tak těžké dovolit si být šťastná.
Pracovaly jsme s Human Designem, IKIGAI, jejími strachy, hranicemi i schopností znovu vnímat vlastní tělo a jeho ANO a NE.

Na konci naší spolupráce mi Naďa poslala tento text. Nechávám ho celý tak, jak ho napsala. Protože nejlépe ukazuje něco, co se do žádného „před a po“ nevejde: jak vypadá návrat ženy k sobě, když změna nezačne tím, že začne dělat víc, ale tím, že začne dělat méně a konečně začne slyšet sebe.

---

„Moc ráda se podělím o zkušenosti z několikaměsíční spolupráce s Janou, která mi pomohla žít opět s radostí. Sdělení to bude neobyčejně dlouhé, neb i naše práce a její výsledek jsou naprosto výjimečné..

Vždy jsem byla dítě, které se ničeho nebálo, byla jsem extrémně zvídavá a ve všech etapách dospívání byla úspěšná téměř ve všem, co jsem se rozhodla dělat, napříč sportovními i uměleckými směry, navíc s vynikajícím školním prospěchem. Vyrostla ze mě silná, emočně i finančně nezávislá žena a dokázala jsem se vyrovnat s několika opravdu těžkými ranami osudu, jež mi život přinesl. Kdokoli cokoli na mě naložil, o cokoli mě požádal, vždy jsem byla připravena pomoci, vše jsem zařídila, postarala se o ostatní. Jak v rodinném, tak pracovním životě. Nic mi nebylo zatěžko. 

A pak jsem se letos jednoho lednového rána vzbudila a měla pocit, že nic nemá cenu. Bylo to po delším náročném období v práci, kdy na mě byly už několik měsíců kladeny extrémní nároky. A pak další a další ráno ty samé pocity. Byla jsem absolutně fyzicky i psychicky vyčerpaná. Přemýšlela jsem, že musím zůstat doma na nemocenské, protože jsem neměla ani chuť, ani sílu vstát z postele. Myslela jsem, že mám deprese. Najednou jsem já, ta silná žena, která úplně vždycky dokázala najít v sobě sílu vstát a začít znova, nezmohla nic. To vědomí neschopnosti umět si pomoci sama mě trýznilo úplně stejně jako fyzická vyčerpanost. Současně mi ale docházelo, že zírání do zdi 24 hodin denně moji situaci určitě nezlepší. Že to možná nejsou deprese, ale totální vyhoření..

Asi ne úplně náhodou na mě někdy v počátku února vyskočila na Instagramu slova, která mi mluvila z duše. “Nemusíš být žena, která zvládne všechno.” “Nemusíš být silná za všech okolností”. Začetla jsem se do dalších a dalších stránek, které Jana publikovala a čím dál více cítila, že to je někdo, kdo by mi mohl pomoci. Psala přesně o tom, co jsem cítila – že potřebuji něco zásadně změnit, ale neměla jsem absolutně sílu. Byla jsem totálně na dně, nevěděla, kde začít. Termíny IKIGAI a Human design mi sice nic neříkaly, ač jsem se zajímala kdysi i o východní medicínu, ale po dlouhé době to ve mně vzbudilo zájem dozvědět se něco víc. S trochou počáteční nedůvěry jsem se přihlásila na úvodní lekce zdarma. Měla jsem pocit, že už nemůžu víc ztratit svoji důstojnost, než tím stavem úplné bezmoci, ve kterém právě jsem. A tak jsem byla naprosto otevřená a upřímná. Jana mi od počátku hodně naslouchala a také se ptala. Vše pomalu, s rozvahou, s citem. Líčila jsem i to, jak z mého života úplně zmizela radost a chuť se těšit na cokoli. A pak Jana vznesla pro mě zásadní dotaz: “Naďo, proč si nedovolíte být šťastná?” Absolutní stopka, zaskočení. Nedokázala jsem říct vůbec nic. Vlastně jsem skoro nechápala, na co se mě ptá. Ale intuitivně jsem cítila, že se mi dostala pod kůži a že by to mohlo být zdrojem problémů, ač to vlastně nebylo primárně transparentní. Po druhém setkání jsem si byla jistá, že chci do sebe investovat a s Janou spolupracovat a objednala si 6 lekcí IKIGAI koučingu. Příjemné bylo to že mi Jana nabídla rozdělit naše lekce, abych se po první půli mohla rozhodnout, zda chci pokračovat. Působilo to na mě jako opravdový zájem o to, aby mi mohla pomoci tak, jak budu potřebovat já. Byla to v tu chvíli pro mě ohromná naděje. 

Průběh lekcí od začátku předčil moje očekávání. Na každou lekci byla Jana precizně připravena. Vždy mi dala dostatek prostoru na to, abych vyjádřila, co se se mnou právě děje, co mě trápí a k čemu jsem v mezidobí dospěla. Ačkoli si myslím, že jsem jí téměř vždy ten pečlivě připravený plán narušila, nikdy to nedala najevo a přizpůsobila se tomu, co jsem právě v danou chvíli potřebovala. A co bylo pro mě důležité, že jsme nikdy neskončily dříve, než jsme dokončily, co bylo třeba. Nikdy nekoukala na hodinky, zda už nemá být konec, i když jsme pomyslně hodně přesáhly stanovený čas. Nikdy mě neopustila uprostřed rozdělané práce a někdy i rozjitřené duše, dokud jsme ten den nedošly k uspokojivému závěru a stanovení úkolů do příštího setkání.

Co se týká konkrétního obsahu, tak první lekce jsme se věnovaly Human designu. Bylo to pro mě velmi přínosné. Ač jsem svoji povahu a charakteristiku několikrát hodně detailně studovala, tenhle cílený pohled na mě samotnou byl úplně něco nového. Dal mi spoustu odpovědí na věci, kterým jsem nerozuměla, proč se tak v mém životě dějí. A také několik návodů, jak toho využít ve svůj prospěch a jak si naopak neubližovat.

Hodně cíleně jsme se dotkly i mé Pandořiny skříňky – a to jsou strachy. Ano, já, silná odvážná žena jsem pod vlivem všeho, co se mi v životě stalo, začala mít doslova strach ze života. Tragické životní zážitky nutily moji silnou hlavu neustále dokola vymýšlet tragické situace, co vše se může stát – a často mě paralyzovaly žít normální život. I s tím mi Jana pomohla, byť tady budu muset na sobě já sama ještě zapracovat.

A pak se téměř všemi lekcemi prolínalo IKIGAI. Umění radovat se z “malých” chvilek, ze života. To, co jsem v úvodu našeho setkávání vůbec neuměla. Nesmírně důležitá záležitost. 

Občas jsem Janě mezi lekcemi napsala dlouhý mail a věděla jsem, že můžu i kdykoli zavolat. Obyčejně mi odpověděla ještě týž nebo následující den. Vždy jsem se na její odpovědi těšila, protože mi pokaždé pomohly si vše ujasnit. Někdy se i stalo, že její slova vyzněla tvrději a já se zpočátku postavila vnitřně do obranné pozice a nechtěla se pustit toho svého starého zažitého modelu. Ale když jsem k sobě byla upřímná, vždy jsem nakonec její myšlenky přijala a bylo to k mému prospěchu. 

Co mně hodně vyhovovalo, že mě Jana nikdy do ničeho nenutila. I rozmezí termínů dalších setkání jsem si mohla zvolit, jak jsem chtěla já. Někdy jsem si ho naplánovala po 2 týdnech, někdy po 4-5 týdnech. Někdy se prostě stalo, že jsme se dotkly více bolestných věcí a bylo třeba je zpracovat, urovnat, prožít.

Takto jsme spolupracovaly 5 měsíců a po každém setkání jsem v sobě cítila další posun. Na začátku července mi bylo už tak dobře, že jsem sebrala odvahu a jela sama autem na dovolenou k moři. Beru to jako naše ohromné společné vítězství, protože moře je pro mě odjakživa něčím, co mi přináší nekonečnou radost a neskutečný příval energie. Pobyt tam mě posunul opět o ohromný kus dál. 

Celý několikaměsíční koučing jsme pak završily důležitou rekapitulací, která mi pomohla uvědomit si, jak opravdu velký kus cesty jsme spolu s Janou prošly. Jsem si naprosto jistá, že kdyby byla k dispozici videa z prvních našich setkání, sama sebe bych nepoznala. To nejdůležitější je, jak se teď cítím. Už jsem to zase já. Naučila jsem se říkat důležitá “NE” všude tam, kde mi to pomůže a kde mám pocit, že už někdo překračuje moje hranice – a to včetně příslušníků rodiny. Naučila jsem se vnímat a cítit, kdy jsou životní situace přínosné, kdy ve mně rezonuje úžasné “ANO”.  Hodně jsem se zklidnila a když mám to štěstí, dokážu se dívat na svět s ohromným nadhledem a vnímat nejen jednotlivé IKIGAI chvilky, ale žít celé IKIGAI dny. Věřím, že kdo to jednou opravdu do hloubi duše zažije, chce to zažívat stále.

Jsem si jistá, že naše cesta s Janou ještě neskončila. Teď se cítím opět vtažená do života, dokážu se z něho radovat. Ale určitě mám před sebou ještě kus cesty, aby byl pro mě ještě přínosnější. Na některých věcech, které mě stále ještě limitují, budu muset zapracovat. A pak určitě ráda znovu využiji její pomocnou ruku. 

Co závěrem? Chci tímto dlouhým vyjádřením předat Janě ohromné díky, jehož obsah se však nedá v celé hloubce popsat. Za její veškerou energii, sílu, empatii a lásku, které do všech našich setkání vkládala. Za opravdový zájem pomoci a neúnavnou podporu dojít k cíli. 

Těším se na další setkávání! Naďa.

---

Naďo, děkuji Vám za tato slova a za důvěru, se kterou jste mi dovolila sdílet Váš příběh. A přestože v něm tolikrát děkujete mně, jednu věc bych ráda vrátila zpátky Vám.

Za svou proměnou stojíte především Vy. Já jsem Vám mohla pokládat otázky, ukazovat místa, na která jste se sama nechtěla nebo nedokázala podívat, nabídnout jiný úhel pohledu a chvíli Vás na té cestě doprovázet. Ale Vy jste byla ta, která se rozhodla nezůstat tam, kde byla.

Vy jste si dovolila říct si o pomoc, přestože jste byla celý život zvyklá všechno zvládat sama. Vy jste měla odvahu být k sobě upřímná i ve chvílích, kdy odpovědi nebyly příjemné. Vy jste postupně začala dělat jiná rozhodnutí, nastavovat hranice, následovat svoje ANO a znovu si dovolovat radost.

A právě v tom podle mě někdy spočívá jedna z největších podob (ženské) síly:

ne v tom, že všechno zvládneme samy, ale že poznáme chvíli, kdy už samy být nemusíme.

Děkuji, že jsem mohla být kousek té cesty s Vámi. 🩷