Pocit bezpečí nezačíná ve světě venku.
Nezačíná u peněz, vztahů ani u toho, že „už je konečně klid“.

Začíná ve chvíli, kdy se tvůj nervový systém přestane ptát:
„Jsem v ohrožení?“
a začne cítit:
„Jsem tady. A je to v pořádku.“

Možná i ty patříš mezi ženy, které si nestěžují. Ne nahlas.

Možná jsi ta, která drží věci pohromadě.
Zařizuješ. Přemýšlíš dopředu. Plánuješ. Funguješ.

Neseš víc, než je na tobě vidět.

A přesto je v tobě něco, co nikdy úplně nepoleví.

Nemusí to být velké, spíš jemné, ale stálé napětí.

Ticho, které není klidem.
Odpočinek, který není odpočinkem.
Samota ve vztahu, i když nejsi sama.

Možná jsi si na to už zvykla. Zvykla sis být ta silná, ta stabilní.

Ta, která to vždycky zvládne.

Jenže tělo nezajímá, co zvládneš.
Tělo zajímá, jestli je v bezpečí.

A pokud jsi byla dlouho tou, která všechno drží,
možná sis ani nevšimla, že tvoje tělo drží taky.

Zatuhlá čelist. Napjatá ramena. Stažené břicho. Mělký dech.

Ne proto, že by ti teď hrozilo nebezpečí.

Ale protože tvé tělo je na něj neustále připravené.